RETRO 90s | LIVE: Děláme to jen pro peníze, hlásali Sex Pistols v Praze

Sex Pistols
Praha, Sportovní hala
7. 7. 1996

Jako mariášové nedochůdče nesu předčasně. Bylo by jednoduché pražský koncert Sex Pistols odmávnout jako produkci nesoudných kedlů, kterým místo efektního kaleidoskopu z britských periodik na téma Pistole měli na plátno pod pódiem promítat patřičně vyvedený zappovský slogan „Děláme to jenom pro peníze“. Sypat irelevantní poznámky o Faunově velmi pokročilém odpoledni, kdy si čtyři čtyřicátníci ve snaze ještě jednou si užít (a nechat si za to pořádně zaplatit) hrají na sebe samé před dvaceti lety.

Sid Vicious ze Sex Pistols aneb ikona punku

V Česku požívá kácení pečlivě šlechtěných model nemalé popularity a po zprávách o pistolím fiasku v Roskilde a Helsinkách mohl český obrazoborec nabýt dojmu, že vůči Pistols je vše dovoleno. Přesto jsem odcházel z ten večer tak ze tří čtvrtin naplněné Sportovní haly s rozpaky. A ne sám; v mém okolí cloumaly některými soukmenovci (dokumentováno odposlechnutými výkřiky „Do prdele je, punk je dovopravy mrtvej!“ – „Není, ty debile!“) hodně dvojaké pocity.

Stran předkapely létaly před koncertem z úst Velmi Informovaných Person různá jména, nejčastěji Buzzcocks. Nakonec jsme zůstali na rodné hroudě s E!E. Prozíravý tah! Pilíře Lampy a Hustobaru sice na velkém pódiu působily trochu staticky a zaraženě, ale na lehkosti jejich surfování po hladině lety prověřených pecek (Humusák, Nic novýho nerozjíždět, Poslouchej, Rikatádo…) to nic neměnilo, i když se zvukař snažil odvedeným výkonem přiblížit názvu poslední éčkovské desky Mrtvák.

Ručička přelezla devítku… A měli jsme je na pódiu. Zahájili Bodies. Mattlocku, ty hraješ prstama? Brzy mi bylo jasné, že věku nepříslušející nostalgie si ten den bere neplacené volno. Osvědčené jistoty z Never Mind The Bollocks vystřídala příležitostně některá méně známá skladba (Did You No Wrong, Stepping Stone), a tak jsme si mohli odškrtávat a přidávat na pomyslné misky vah pro a proti. Bohužel, na účtu pasiv přibývaly čárky rychleji. Dolování energie ze společného výkonu působilo hodně těžkopádně, Steve Jones, řekl bych, že největší tahoun toho večera, to celé neutáhl. Celkem nepříjemným překvapením byly pokusy Johnnyho Rottena zpívat, následkem čehož se z jeho projevu vytratila většina arogance a nastranosti. Možná tam někde vespod doutnal oheň Anarchie ve Spojeném království, cesta k němu byla ovšem velmi zarubaná.

Přídavek byl dvoudílný, poprvé se Pistols na pódium vrátili s Anarchy In The U.K. a Problems, definitivní zamávání na rozloučenou obstarala prastará No Fun od Iggyho Popa. Zlé jazyky by mohly říci, že názvy dvou posledních písní pojmenovaly celý koncert, protože ta skoro hodina nebyla opravdu žádná sranda. Naskakovaly mi paralely s fotbalovým zápasem – řekněme – mistrů z Bělehradu po dvaceti letech. Ano, ti lidé nezapomněli, s čím uváděli masy do vrtule. Jen ty akce jsou unavenější a tváře taky.

Text původně vyšel v Rock Reportu č. 8/1996.

Text: Radek Diestler, foto: archiv Rock Reportu
Témata: Sex Pistols, Johnny Rotten, Steve Jones, Glen Matlock, Paul Cook, Sid Vicious